DOBA PLASTOVÁ 2 - ŘEŠENÍ A RIZIKA

Žijeme v době plastové a hrozí, že nás plast zavalí. Situace je alarmující. Jaké jsou možnosti řešení?

• Ekologicky likvidovat a recyklovat plast
• Vyrábět plast, který neškodí
• Používat co nejméně plastu a něčím ho nahradit

A KDO TO MÁ UDĚLAT?

Problém, na který poukazují odpůrci současných snah EU omezit plasty legislativou, spočívá v tom, že plastové zamoření neprodukují všechny státy rovnoměrně. Většina plastového odpadu, který skončí v mořích, pochází z pěti států: Číny, Indonézie, Thajska, Filipín a Vietnamu. 90 % se dostává do moře z osmi asijských a afrických řek. Pro srovnání: z Gangy a Jang-c-ťiangu ho přiteče ročně do moří 900.000 tun, zatímco z londýnské Temže jen 19 (tun, nikoli tisíc tun).  A tito největší znečišťovatelé se o plastovou krizi příliš nezajímají a podílet se na jejím řešení nechtějí.  

RIZIKA ŘEŠENÍ

Recyklace plastu je bezpochyby užitečná a měla by se provádět. Nicméně je stále recyklován malý objem a většina plastu končí v mořích a na skládkách. Státy, které mají na zaneřádění Země v současnosti největší podíl, většinou ani nemají na recyklaci vybavení, případně má takový recyklovaný materiál velmi omezené použití, protože nesplňuje hygienické normy.  Hromadnou likvidaci odpadků často prováděly (a asi stále provádějí) chudé asijské země, které si za to nechají zaplatit (resp. nějaký místní kapitalista vytuší příležitost a nechá si za to zaplatit) a jeho „speciální ekologický postup“ nakonec spočívá v tom, že milé odpadky vezme a šup s nimi do moře. A zbytek světa nad tím nemá vůbec žádnou kontrolu.

Přiznám se, že mě úplným nadšením nenaplňují ani různé alternativní ekoplasty. Jejich ekologičnost totiž často spočívá v tom, že se rychleji rozloží, to znamená, že se z nich dříve stanou mikro a nanoplasty a v této podobě zaneřádí všechno kolem sebe. A mám docela strach, že někdo objeví nějaký úžasný bioplast, který můžeme všichni používat do bezvědomí, protože vůbec neškodí, jeho vynález je převratný … ale bude ve skutečnosti podobný bionaftě, to znamená, že nakonec nadělá mnohem více škody než užitku. (Neříkám, že všechny alternativní formy plastu jsou špatné. Nejsem odborník na technologie a vlastně ani neznám všechny možnosti. Ale přinejmenším bychom měli mít na paměti, že zde to riziko hrozí.)

Situaci nevyřeší ani nahradit plasty něčím jiným, pokud u toho nezměníme své chování. Ano, když si budeme nosit svou látkovou tašku a používat ji třeba rok, než se s ní něco stane či se ztratí, je to OK. Ale myslet si, že používat jednorázové obaly je skvělé, když budeme používat třeba papírové tašky (které nejlépe budeme dostávat zadarmo v obchodě), je cesta do pekel. Papírová taška se sice ukázkově rozloží a nikde nestraší mnoho let ani sama o sobě, ani v podobě nějakých mikročástic, ale její výroba zatěžuje přírodu víc než výroba plastu. Při výrobě papírové tašky se použije o 70 % víc látek, které znečišťují ovzduší, a o 50 % víc látek, které znečišťují vodu, než se použije na výrobu mikrotenové igelitky. Na přepravu papírových tašek je potřeba 7x víc kamionů než na přepravu igelitek. Aby se tento nepříznivý vliv vyrovnal, museli bychom použít papírovou tašku alespoň 4x – a to se neděje, protože se velmi snadno ničí, namočí, trhají apod.

TAKŽE TEDY NEMÁME DĚLAT NIC? KDYŽ VLASTNĚ STEJNĚ NA NIC NEMÁME VLIV A VŠECHNO JE ŠPATNĚ…

Ne, tak to určitě není. Psala jsem celý článek vlastně proto, abych ukázala, že je situace opravdu kritická a musí nás všechny zajímat. (Nebylo mi u toho psaní moc dobře. Vlastně mi bylo nedobře už při čtení materiálů k přípravě. Ale zavírat oči a nevidět opravdu nic neřeší.) A také proto, že jednoduché řešení, na které by se dalo spolehnout a už se nestarat, neexistuje.

Naopak něco dělat musíme, protože:

• Vždycky je možnost zkusit něco dělat. Pasivita a odevzdanost jsou nejčastěji jen omluvy vlastní lenosti.
• Plast likviduje přírodu i u nás a mikroplasty rozlezlé do vzduchu, půdy a vody ničí naše zdraví bezprostředně.
• Když se budeme intenzivně zabývat možnostmi, jak plastovou krizi řešit, a tlačit k tomu nákupním chováním a postoji i velké firmy a politiky, snáze se objeví nějaké smysluplné postupy, které třeba ani nemusí být tak drahé a náročné na realizaci. A alespoň některé z nich potom můžeme třeba naučit i země, které si nyní s problémem nevědí rady.

Další část článku už bude konečně o něco optimističtější. Zaměřím se v ní spíš na to, co funguje, a na to, co každý z nás může dělat, aby se v otázce plastů choval zodpovědně a aby racionálně omezoval jejich užívání.

Použité zdroje jsou uvedeny v článku Doba plastová 1.