WILL BOWEN: SVĚT BEZ STÍŽNOSTÍ

Tahle kniha na mě poprvé vyskočila jako reklama na Facebooku. Se světem bez stížností určitě souhlasím, náš svět je plný negativity, která ničemu/nikomu neprospěje, ale kupovat knihu s takovým tématem mi připadalo zbytečné. Existují přeci mraky jiných knih, které tuto otázku zpracovávají, a když si jich pár přečteme, zjistíme, jak na to, jen to dodržet, ale v tom nám žádná kniha asi nepomůže… Pak jsem si stáhla ukázku a nakonec si knihu koupila. A jak jsem se začetla, byla jsem stále příjemněji překvapená a koupě nelituji.

Základní myšlenka knihy Svět bez stížností i výzvy 21 dnů bez stížností je jednoduchá: zkusit vydržet 21 dnů bez stěžování, nadávání, urážek, prostě veškeré řeči, do níž dáváme negativní energii. Jako pomůcka, která záměr stále připomíná, slouží fialový náramek, se dá koupit společně s knihou – ten si nasadíme na ruku, když začínáme plnit výzvu, a když si postěžujeme nebo řekneme něco negativního, přendáme si ho na druhou ruku. A začínáme znovu.

Zpočátku to vypadá jednoduše. Tedy dokud nezačneme výzvu doopravdy plnit. Teprve pak zjistíme, jak jsou naše životy negativismem prolezlé. Vlastně se zdá skoro nemožné vydržet celých jedenadvacet dnů. Jsou lidé, kteří začínají mnoho měsíců znovu a znovu. Jedna členka skupiny Svět bez stížností napsala, že se rozhodla trošku změnit pravidla a splnit výzvu 21 hodin bez stěžování, to by se jí snad konečně mohlo povést. To je samozřejmě nadsázka, ale velmi trefná – velmi dobře jí rozumím (stejně jako asi všichni ve skupině).

Ono vlastně o tu výzvu nemusí ani tolik jít. Anebo může. Záleží na úhlu pohledu. Pokud by se významně rozšířila, mohl by se svět stát opravdu příjemnějším místem k životu, protože by nebyl tolik prosáklý zatrpklostí, pocitem bezmoci, černými myšlenkami a depresí, kdyby významný počet lidí opravdu ustal se stěžováním a nadáváním. Na druhé straně opravdu nejde tolik o to, komu se povede celých 21 dnů vydržet a kdo musí začínat znovu a znovu. Důležité je úsilí, které tomu věnujete. Že si v první řadě uvědomíme, kolik prostoru nám zabírají nejrůznější negativní myšlenky. Že se nad nimi zamyslíme a zjistíme, kolika zákeřných podob mohou nabýt. Třeba já jako zasloužilá čtenářka esoterické literatury všeho druhu dávno vím, že prostým nadáváním a svalováním viny na všechno kolem asi nikomu včetně sebe moc nepomůžu a že bych se měla snažit o pozitivnější náhled. Jenomže negativita se může schovat třeba do sarkasmu a ironie – to jsem si uvědomila právě při čtení Světa bez stížností. Provést inventuru vlastních myšlenek a zjistit, co všechno ve mně vzbuzuje negativní asociace, podle jakých vzorců a co z toho vyplývá pro život, je skvělé bez ohledu na výsledky jakékoliv výzvy. A k tomu nám může významně pomoci právě to, že se snažíme výzvu splnit – začneme si totiž dávat mnohem větší pozor na to, co říkáme. (Na myšlenky se výzva nevztahuje – to by ostatně asi 21 dnů nedokončil vůbec nikdo.)

Když přestaneme „živit vlka nenávisti“, získáme najednou prostor pro pozitivnější myšlenky a pocity. Místo na negativní aspekty se můžeme soustředit na řešení problémových situací, necítíme se už jako oběť (typická pro mentalitu stěžovatele). Pozitivnější ladění může ozdravit naše vztahy, fyzické tělo, dokonce i podnikání. Zlepší se naše psychická stabilita.

Může mít taková proměna vůbec nějaké vady? Jako každý extrém samozřejmě může – a to tehdy, když své negativní myšlenky místo rozpuštění, nebo transformace do řešení potlačíme a děláme, že nejsou. To se ostatně stává ženám dost často – už jako  holčička by přeci měla být éterická bytost, jejíž každá myšlenka je laskavá a růžová, a tak, když má naopak nějaké černé nebo rudé (od zlosti), často je nepřizná ani sama sobě, potlačí je… a ony se potom projeví nějakou náhradní formou: nenápadnou rýpavostí – známe takové ty andělské typy, které jsou laskavost sama a přitom umějí otrávit náladu na zbytek dne, bolestí hlavy nebo břicha nebo dokonce ještě vážnější nemocí. Nebo se z nich stanou takové ty pozitivní roztančené podivné bytosti, kterým padá všechno kolem na hlavu, ale ony jen tančí a zpívají, že všechno je krásné, a realitu (včetně třeba svých dětí) ignorují…. Autor se v knize tohoto tématu krátce dotýká poznámkou, že negativní stránky je třeba zpracovat (spíše emoce z nich), ale nijak široce to nerozvádí.

Mimo to má nicméně pokus vyřadit stížnosti pro život samá pozitiva. Will Bowen, autor Života bez stížností, samozřejmě není první, kdo to objevil a popsal. Knihu má ale určitě význam si přečíst a především zkusit aplikovat do života. Najdete v ní postřehy a informace, které vám mohou přinejmenším změnit úhel pohledu, možná budou úplně nové. Zjistíte, proč si vlastně všichni tak rádi stěžujeme, jaké z toho máme skryté zisky. Získáte tipy, jak se v sobě vyznat a jak najít své vlastní zdroje negativity a stížností. Autor nás provede průběhem plnění výzvy, co nás při ní čeká, jakými „fázemi vývoje“ projdeme a jaké nástrahy na nás čekají. Důležitá je rovněž samotná perspektiva 21 denní výzvy, tedy praktická aplikace myšlenek (ta mnohým knihám na toto téma chybí), která posouvá přístup k vlastním myšlenkám i změnu jejich perspektivy kvalitativně na zcela jinou úroveň. Kniha potěší i milovníky zajímavých motivačních citátů – v knize jich najdou spoustu.

P.S.: Jo, a já začínám k dnešnímu datu potřetí první den.

P.P.S.: A s projektem Nestězuj si nemám žádnou "doporučovací" ani jakoukoli jinou dohodu.